Deníku.
Nikdy jsem nedopsala, co se stalo loni v Americe. Krom pár důležitých věcí. Kéž by tak mohl být minulý rok a ne tenhle. Kéž by se šlo vrátit v čase. I s tím aby šla změnit minulost. Nicméně, co se tedy stalo v Americe? Stal se Roy. Už to vnímám jako samozřejmost, že tu není. To však neznamená, že na něj nechám někdy okolní svět zapomenout. V Las Vegas je spoustu barů, jakýchsi mudlovských heren, ale hlavně je tam taky možnost se nechat oddat. Udělali jsme to. Zfalšovali jsme můj věk, oddali se, vzali se. Bylo to nerozvážné, avšak krásné. Naštěstí to bylo jen v mudlovském světě, tudíž v tom našem jsme chtěli počkat, až vystuduju. Není třeba. Žádná svatba nebude. Je mrtvý.
Přijde ti, že píšu cynicky? A co mi zbývá? Snažím se nebát lidí, ale jde to těžko. Zrovna moje hůlka se nenašla. Musím si zařídit novou, což samo o sobě obsahuje vývin aktivit vedoucí k získání dostatečných financí, a mluvení s jistými lidmi. Chybí toho v tvých stránkách víc. Třeba celý můj románek s Amaiem, oslava mých 16. narozenin, ale i třeba to, jak byl začátek 5. ročníku na nic. Do Předvečeru všech Svatých jsem nedokázala vyjít z pokoje a učila se od Daisy. Pak jsem začala pít Doušek Klidu po litrech. Před Vánoci se zhroutila. Pak byly Vánoce, které jsem strávila s rodiči a s Adamem a Gianem. Pak se objevil v mém životě první zkrat a po kolapsu u paní psycholožky Black i kluk, který mi po dlouhé době zamotal hlavu. Artair.
Bylo to až moc dobré, na to, aby to mohlo vydržet. Teda, kdyby ho neunesly Ještěrky. Kdyby třeba nestrávil tolik času zubožený vedle Emily. Kdyby nás nevyrušili bystrozorové, kdyby ho bystrozorové neodtáhli. Kdyby mi odepsal na dopis, který jsem mu poslala. Který mi dal tolik práce. Ale to je samé kdyby. Objevil se, pak zmizel. Pak jsem zmizela já, pak mě donutili si myslet, že je kvůli mně Matty mrtvý. No dobře, Matty mrtvý není, někdo jiný ano. Kvůli mně. Je 14. 7. 2002. Přesně rok od toho, co jsme se v Las Vegas vzali. Co jsme si slíbili, že tu pro sebe budeme do konce života.
Byli jsme. Skoro. Kdybych zůstala v New Yorku o něco déle, ten den by nešel do práce. Ten den bychom byli někde spolu, někde daleko od dění. Ale to je jen další kdyby. Jizvy z mého obličeje mi pomalu mizí, pleť se hojí. Stopy po okovech blednou, zase nabírám kila. Cvičím. Přesto mi nepřijde, že někdy budu zase moci fungovat. Že budu mít ten pevný hlas, že se dokážu postarat o Havránky. Že se nebudu bát zavřít oči, a že se třeba jednoho dne probudím až ráno, ne v půl třetí ráno ze zlého snu. Chodím rybařit, abych si vydělala těch zbývajících pár galeonů na novou hůlku. Je až ironicky vtipné, jak mi i to připomíná smrt. Pokus o mojí vraždu 4 roky zpátky.
Je mi 17, nejspíše se nedostanu do 6. ročníku, pokud jsem vůbec zvládla udělat zkoušky z toho čtvrtého, které jsem dělala večer před únosem. Rodiče neodepisují, bojím se, zda se jim něco nestalo. Naposledy mi psali, když maminku zranili Ještěrky na Ministerstvu. Scipia se bojím někam posílat, posledně se zatoulal. Nebo ho někde drželi? Nevěřím, že by se nevracel, když ví, jak ho mám ráda, dobrovolně. Nevěřím, že jsou všechny Ještěrky mrtvé. Nevěřím, že jsem v bezpečí. Nevěřím, že se mě nepokusí zabít. Nevěřím, že ještě někdy budu zpátky tak veselá a přátelská, jako jsem dokázala být. Zase se ve mně probouzí ta osoba, kterou jsem byla na začátku prvního ročníku. Malá ustrašená holka, která se bojí opustit zdi svého pokoje, protože venku číhá nebezpečí. Holka, která může umřít.
I can't feel the way I did before.
Don't turn your back on me.
I won't be ignored.
Time won't heal this damage anymore.