1.7.
Když nepočítám včerejšek, kdy mi Roy zařizoval nějaké to potřebné, jako jsou třeba mudlovské peníze tady v Americe, a vysvětloval mi, kde jsou kouzelnická místa, a kde ne, tak dnes začíná moje dobrodružství. Co máme v plánu? Navštívit nějakou Royovu známou, která se zabývá módou. Sice nejspíš nestíhám Kath a Lucasovu svatbu, ale kdyby náhodou, musím už získat nové šaty. Ty původní od Giana mi začínají být malé, a přešívat to pomocí kouzel nechci, jelikož by ztratili svou hodnotu. Tentokrát půjdu nejspíš do zelené. Ne te Zmijozelské, ale musím se odbourat od klasické modré. Jsem ráda, že mám Scipia sebou, ale nejspíš využiji Royovu nabídku s tím, že mu potřebné dopisy dám, zatímco přijede Gian a Roy bude v Londýně u Ollieho. Přece jen nebudu chudáka Scipia posílat furt a furt přes půlku oceánu s jednou pohlednicí. Taky chci navštívit nějaké místní krámky a podívat se po suvenýrech. Odpoledne mi pak Roy slíbil, vzhledem k tomu, že se potřebuje stavit do práce, že mi půjčí nějaký kostýmek a můžu se podívat s ním. Uvidím Kouzelnický Kongres zevnitř, Adam mi bude závidět.
2. 7.
Konečně doletěl Illya. Chudák, je pěkně vyřízenej. Asi mu to trvalo trochu déle přeletět Oceán, nicméně je tady. Mám kamínek i klíče. Illyu jsem nakrmila a vzhledem k tomu, že Adam odepsal, i s tím, že se kolem 4. 7. (Mimochodem – Američané tento den slaví jako Den Nezávislosti, a co Roy říkal, bývá to velká sláva) zastaví, tak se může přemístit zpátky i s ním. Gian v dopise horlivě dodával, ať nespoléhám na Royovy kontakty a počkám na ty jeho. Nejsem si nějak jistá. Roy má momentálně dle mého názoru víc peněz, než Gian, jelikož co mi tak poslali poslední dárek, vypadá to, že Gian je švorc.
Dneska se jedeme podívat také do Ilvermony, což je kouzelnická škola tady ve Státech. Roy navrhoval, že bych tu klidně mohla zůstat, ale nemohla bych nikdy opustit Amaie, Adama ani Anglii. V dopise mi také Adam radil, co napsat Amaiovi. Prý, že to prostě je překvapení, a zahrát to na to, že letenka byla koupená. Taky mi nemohl poradit něco lepšího. No, nevadí. Snad to Amai přežije. Sice bych ho ráda viděla, ale s tak nabitým programem stejně nebude čas. Ani nevím, jestli nám to spolu bude klapat po tom, až se vrátím, ale naštěstí Roy plní Oliverovy příkazy a stará se o mě nejlépe, jak dovede. Musím končit deníku, jedu se podívat na tu slavnou americkou kouzelnickou školu. Snad se vrátím brzo, abych zastihla Adama s Gianem. Jak jsem říkala, potřebuju nové šaty, a uvidím, co bude říkat G. na Eve návrh mých zelenkavých pouzdrových šatů.
3. 7.
Ilvermony je prostě úchvatná. Škoda, že bych nedokázala opustit Anglii. Je to jen kousek od NYC, a mají tam skvělé oddělení na lektvarologii. Dokonce bych se mohla víc zaměřit na lektvary a nemuset si vybírat 10 různých volitelných předmětů, které spolu absolutně nesouvisí. V dopise byla také fotka mého gaučíku v loftu. Je naprosto skvostný. Sice tady v NYC mám něco, čemu mudlové říkají vodní postel, ale doma je doma. Dnes mi také Roy oznámil, že dostal volno jen do toho 7., ale vzhledem k tomu, že mi Ollie zařídil měsíc prázdnin v New Yorku, bude se o mě po zbytek pobytu (a dobu, co bude Roy v práci), starat Michaela. Prý to není jeho služka, ale kamarádka, s kterou si občas užije. Nechápu, proč nepoužil to slovo na S, mě přijde normálnější říct, sex, než ty jejich kódovací kraviny, jako například „relaxovat“. Už třetí den chodím do výborné sushi restaurace na obědy, rozhodně jí musím ukázat Gianovi i Amaiovi i Adamovi. Prostě všem. Jsem ráda, že jsem dostala od Adama před odjezdem ze školy skicák. Volné chvilky trávím malováním všeho možného, budu si muset asi brzo koupit nový.
4. 7. ----> DEN NEZÁVISLOSTI <------
5. 7.
Ranní kocovina je peklo. Moje játra brečí, a hlava mi třeští. Roy mě objímá, tak jen ležím v posteli, protože ho nechci nijak budit. Ležíme nazí a vůbec mi to nevadí, příjemně hřeje. Tenhle měsíc bude sranda. Na nočním stolku leží kopička dopisů. Otvírám ten adresovaný mně. Píše Amai, že určitě dorazí a moc se těší. Sakra. Nevím, jak mu vysvětlím to, že jsem se s Royem vyspala. Naštěstí se musí nejdříve zeptat otce, zda mu to vůbec povolí. Ráda bych ho viděla, ale teď mám spíš strach, že s Royem nešlo o jednorázovou záležitost. Čtu, a najednou přede mnou stojí Adam. Vypadá, jak kdyby zrovna přiletěl. Úplně čerstvě a nezničeně. Nechápu. Tahá mě z postele, že prý jdeme na nákupy. Bylo by dost krajně neslušné přijet bez suvenýrů. Oblékám se. Na to, že jsem si dřív myslela, že nemám nic na sebe, jsem sen naučila celkem účinně střídat košile a sukně. Navíc Roy mi kdykoliv cokoliv mávnutím hůlky může předělat na cokoliv jiného. Teď ho nechci budit, tak jsem na sebe hodila jen tričko s delšíma rukávama, džíny a obyčejné „kecky“ nebo jak tomu vlastně v Americe říkaj.
Venku bylo celkem teplo, přece jen je léto. Koupili jsme si s Adamem kafe, skoro bych si připadala už jak pravá Američanka, kdyby nebylo návštěvy těch krámků se suvenýrama. Skleničky, obrazy, přívěsky, šperky … Strašně moc věcí. Ani nevím, jestli se tam Adam pak pro něco vrátil, nicméně vzhledem k tomu, že jsme nebyli jedinými turisty, rozhodli jsme se, že se raději půjdem podívat do Metropolitního muzea umění. Jsou tam vystaveny opravdu nádherná díla.
Na večer jsem Adamovi ukázala mou procházkovou trasu, a zatímco on vše zuřivě fotil, aby následně nejspíš mohl kreslit, já si užívala letní vzduch. Kousek od našeho bydlení jsme si koupili zmrzku a při zapadajícím slunci a končícím dni v New Yorku jsme si vychutnávali svojí společnost. Ach jo. Jak mi bude na tom hradě chybět.
Ani nevím co dělal celý den Gian, ale když jsme se vrátili, říkal, že je škoda, že zrovna nemá u sebe víc peněz, že New York je centrum módy, a že by rozhodně neváhal vykoupit všechny přední návrháře.
6. 7.
Adam s Gianem odjíždí. Škoda, byl to super víkend. Už se těším do loftu. Podle toho, co vyprávěli, tam sice můj gaučích zabírá Tyler, věčně tam je Daisy (která mi zatím ani nenapsala dopisl, mrcha), a rozhodně se nenudí. Vzhledem tomu, že Roy s prací přestat nemůže, zařídil si, že si přesune kancelář domů, a zítra odjíždíme na týden kamsi k jezeru, na chatu. Jede pár jeho kamarádů, například i docela mladý čerstvě zasnoubený pár. Prý jim budeme moci za půl roku uspořádat rovnou i rozlučku se svobodou. Jsem na to zvědavá. Na to, že jsem nikdy neplánovala co se stane dopředu, vím, že s Royem život půjde nádherně nalajnovat. Přála bych si, aby to trvalo na věky. Nicméně teď si jdu balit. Vůbec nevím, co si vezmu na sebe, chata je sice u jezera, nicméně tady v Americe je v létě vážně mnohem tepleji, než v Anglii.
7. 7.
Promiň, deníku, vůbec jsem se k tobě včera už nedostala. To to balení. Přemístili jsme se k chatě. Byla jsem překvapená, že šlo o ryze kouzelnickou událost. Začínám si totiž zvykat na to, že Roy je zvyklý žít v mudlovském světě a dokonce se mu přizpůsobuje. Třeba doma nemá žádné pohyblivé obrazy nebo samočistící dřez. Na jednu stranu je to strašně roztomilý, ho vidět vařit mudlovské jídlo, jen tak se válet v posteli a sledovat jeho dokonalé tělo připravující to nejlepší jídlo na světě. Jedla jsem také poprvé italskou kuchyni. V Anglii jsem nikdy v pizzerii nebyla, natož abych si mohla vychutnat domácí italské Spaghetti. Potom jsme ještě společně upekli skvělou Focacciu z hroznů. Tady na chatě mi Alexandra, jedna z mnoha známých každé ráno připravuje typické anglické jídlo. Začíná se mi trochu stýskat po rodičích, Adamovi, který odjel, a celkově i po Anglii. Sice jsem uklouzla, a vyspala se s Royem, ale pokud se to nestane (Bože, dej ať ano!), s Amaiem bychom to teoreticky mohli přestát. Tedy pokud přijede, stále neodepsal od poslední sovy.
Omlouvám se, teď tě asi na pár dnů odložím. Chata mi trochu připomíná Děravý Kotel, je dokonce chráněná kouzly proti Mudlům, takže jinak vypadá jako polorozpadlina. Je zajímavé, že zde nikdo Roye neodsuzuje za život, který si vybral a všichni spolu perfektně vychází. No jo, asi Amerika.