Milý deníčku,
jsem v Londýně pár dnů a jsem vyděšená! Adam je prý nemocný, a tak mi nezbývá nic jiného to zvládnout sama. Bojím se.
Naštěstí se mě ujal Gian. Je to takový trhlý kluk s dlouhýma vlasama a dobrým vkusem. Pořídil mi nějaké oblečení. Taky mi začal vysvětlovat, co je společensky dobré, i když třeba to, jak od nás odháněl ostatní prváky se mi vůbec nelíbilo. Ale proti 17, 19 a 21 let starým lidem, asi nic namítat nemůžu.
Lidé se smějí faktu, že jsem zvyklá chodit spát v 10 hodin. Vážně nechápu, co jim na tom přijde divného. Vždyť to už na hradě bude normálně večerka. Doufám, že v Havraspáru, kde určitě skončím jako zbytek mojí rodiny, nebude moc lidí, kteří budou dělat potíže. Ale tak je to kolej pro chytré a cílevědomé lidi, snad jich tam tolik nenajdu.
Moje fóbie z lidí se trochu snížila poté, co jsem se seznámila s Bartem. Později si k nám přisedly ještě Elsa a Elisiona a Elsa dokonce navrhla, že bychom mohli prozkoumat okolí. Bála jsem se, že se ztratíme, stalo se něco horšího! Bart na chvíli uvízl v pavučině, a byla tam tma, holky lítaly okolo, no zkrátka děs!
Také jsem dneska poprvé usnula v Kotli, přímo na stole. Podle Giana je to společenská sebevražda, ani nevím, co mi tam všechno říkal, vážně jsem utahaná. Jsem ale moc líná jít do postele, ráno si prostě přivstanu. Jo, a doufám, že zase uvidím Petera. Stále mi nevysvětlil tu 69!