Jak si představit lépe rodinnou idylku? Pravda, sice se bavím s Adamem, ale beztak si myslím, že dost velkou část toho, že se bavíme způsobila Royova smrt. Upřímně si sama nemyslím, že by mi dokázal jen tak odpustit, alespoň ne v hloubi svého nitra. A co se vlastně stalo? I když to je možná otázka špatně položená. Hlavní je, proč se to stalo? Protože jsem se zamilovala? Protože nejsem už v jeho očích ta malá holka, které jediný zájem je si číst knížky v klidu svého pokoje a nenechat se zabít? Kdo ví, ale prostě se to stalo.
Po příjezdu: Den 1
Vzhledem k tomu, že mi už v Americe kluci dali kamínek s klíčem, mohla jsem se v pohodě ubytovat v loftu, i když byli na svatbě. Měla jsem si lépe spočítat ten časový rozdíl, takhle jsem jí prošvihla. No, takže jsem přišla, uvelebila se na gauči, někam hodila kufry a šla spát. Vzbudila jsem se celkem rychle, jelikož mě tak nějak napadlo, že kdyby tenhle bordel viděl Adam s Gianem, tak mě prostě vyhodí a nenechají mě tam bydlet. Což jsem vážně nechtěla. Teď budu ráda, když se tam někdy zvládnu vrátit. A ne tak, že bych nebyla zvaná, i když v podstatě nejsem, ale spíš ze své strany. Loft se pro mě stal místem, na které se nerada vracím, a vždy se mi vybaví ten moment, kdy Adam bezmyšlenkovitě řekl, že je mu jedno, že by mě Gian mučil (alespoň bych teď byla mrtvá...), ať mě nechá se převléknout. Uhm, promiň deníku, to předbíhám. Takže jsem se prostě sbalila a přespala v Kotli. Ještě předchozího dne jsem si tam nechala přidělit pokoj, přece jen jistota je jistota, a ve výsledku. V Kotli se cejtím stejně víc doma.
Ještě bych mohla dopnit, že občas své sny vážně nechápu. Tenkrát se mi zdálo o tom, že v Kotli vypukla zombie apokalypsa, byla jsem prakticky neviditelná, protože si mě nikdo nevšímal, a zpráva k Royovi se stejně nedostala včas, protože se mi přímo před očima bratr změnil v Zombie. Přijde mi, že tyto sny, jednou za tak za 3 roky, se mi snaží něco naznačit. Posledně, když se mi zdálo o Adamovi, probohl ho Eam, takže vážně pecka. Teda, nesmím počítat takové ty sny, které se mi zdají teď. Každý den ten samý scénář, pokud zrovna nefunguje dávka bezesného spánku celou noc (Jo vážně bych měla přestat, a poslouchat Alice....). Umře on, Gian, všichni a zbydu jen já. Sama na louce plné krve. Ehm předbíhám. Pár dní po svatbě to bylo fajn.
Po příjezdu: Den 2 - 5
Nakonec jsem asi tak v úterý přišla ke klukům. Ten pohled, když jsem otevřela dveře byl k nezaplacení. Gian měl v ruce vařečku, Tyler se vzpouzel, a on mu jen sázel další rány na zadek a něco u toho hulákal. Nasnídala jsem se, a později toho dne, kdy Gian usoudil, že násilí bylo dost, sesedli jsme se u stolu a já začala vyprávět o New Yorku. To byla chyba. Očividně se mi za něco mstila karma, možná za to, že mě Gian nemučil?! Kdo ví. Adam na chvíli někam odešel, už si nevzpomínám kam, ale v té chvíli mi Gian řekl tu skutečnost, že zatajil před jeho rodinou, že kdy existovala jeho babička. Nechápala jsem to. Prostě jsem šla jen zpátky protesovat na přidělený gaučík a Dai mě musela rozesmívat. Ten den jsem akorát před Adamem měla tajemství, což, jak jsme zjistili už dávno, neznamená v naší rodině nic dobrého. Další dny probíhaly celkem v klidu, jen občas nějakého toho vzruchu, když Tyler zas něco provedl.
Další den se mi však stal osudným. Když Gian měl zase nějaké debilní poznámky, vyprskla jsem směrem k Adamovi, že mu stejně potřebuje něco říct. Adam tázavě koukl nejdřív na mě, pak na něj a začalo něco neskutečného. Balkón loftu se změnil v odtahové místo, kam se vždy zavíralo 1-3 osob, aby si vše vyříkali. Nejdříve Gian přiznal Adamovi babičku, jenže ten to chápal! jakože cože deníku?! On to Adam chápal?! Už takhle mi stačilo, že se mají brát. Nevím, jak k tomu došlo, ale Adam, možná v důsledku našvání na Giana, na mě nebo na Daisy vyřkl tu větu, která všechno zkazila: "Hazel mi řekla, že si mě chceš vzít už předtím." V té chvíli jsem na Adama civěla jak kdybych spadla z koštěte. To fakt řekl?! Poté, co jsme byli všichni v pohodě a vycházeli spolu? Konečně? Gian zesinal a vypadal jako dokonalý bůh pomsty. Sice žádného osobně neznám, ale to přirovnání bylo první, co mě napadlo. Ani nevím, co se dělo. Zatmělo se mi před očima. Slyšela jsem hučení, a prostě přikyvovala. Pamatuju si na protest proti tomu, že mě nebude přece mučit v oblečení. Jakože, to co jsem měla na sobě se vážně nehodilo na řetězy ve sklepě. Pak jsem si prostě zabalila a odešla. Skončila jsem v Kotli, pak u Daisy. Byl to nejhorší měsíc, jaký jsem zažila, alespoň jsem si to myslela, dokud nepřišlo září. Ten osudový den, kdy jsem přišla o světlo mého života. Je hrozivé, že nemůžu pít tolik Doušku klidu. Už teď se mi derou slzy do očí. Raději tě zas na chvíli odložím deníčku, budou Vánoce...
Tak šťastné a veselé......