Leatcheno! Nevím, jak to Emily řekla. Řekla to jednou, či dvakrát. Nicméně stalo se. Stalo se toho hodně. Tenhle… zápis. Může to být zápis *písmo je docela roztřesené* píšu. Píšu. Já v ruce držím své pero od Dworkina. Ležím v teplé posteli, u Mattyho. Pod jeho dekou. Kath spí. Takže není vrah. To je super. Ležím. Jo. U Mattyho. Donutili, od…táhnout…odešli jsme…. Ne, ne…prostě nedokážu psát, nedokážu se soustředit. Nemám dávku lektvaru, nemám….tu …. Neječí tu.. co když! Ne! Ne! Nedokážu, promiň deníku. Ona tam je. Emily, Emily…Vin… Artair… i Merovol. Nechali je tam. S tím ječícím ze dveří. Ammy… je zpátky. Proč ne Emily. Zavři oči Hazel, na chvíli. Neumřeš. Možná.
Postupně. Zpátky. Zpátky k ránu, kdy jsem si třídila myšlenky. Ty kroky nebyl bystozor, nicméně Ester. Dala nám nějaké boty, košili a kalhoty. Čisté oblečení. Teplé oblečení. Převlékla jsem se. Matty tupě a zasněně zíral z okna. Promluvila jsem na něho. Kdybych věděla, co mě čeká. Jdu se rozloučit. Oddělili nás. Násilím. Skoro. Šla jsem zachraňovat Emily, a jí si tam nechali. Hledala jsem Artaira, totéž. A o Vin nemluvě. Převlékla jsem se. Vyšla jsem z pokoje. Za Mattym. Stoupla si do otevřených dveří. Světlo. Neviděla jsem nic. Téměř. Najednou mě objali vyhublé ruce. Trhla jsem sebou. Zabít. Určitě mě chtěli zabít. Vyplašeně jsem utekla za dveře, svezla se po té zavřené části a začala se třást. Určitě mě chtěli zabít. Ať to byl kdokoliv. Znělo to trochu jako Gianbattiste. Mohla.. možná to souviselo s mým snem.
Ale to se musím vrátit. Do té příšerné, smradlavé kobky. Tak pár dní poté, co mě ještěrky opravdu přiměli věřit tomu, že je Matty mrtvý. Noc, co tam hodili tělo s pytlem přes hlavu, jsem nedokázala říct ani hlásku. Stejně jako dny následující. Někdy jsem zvracela, do toho se mnou Max. Někdy jen plakala. Někdy prostě spala. A právě, když jsem spala, zdály se mi ty sny. Jeden byl tedy o Gianbatt Vittore Chiavaellim. Byla jsem připoutaná. Těmi okovy, ale u něj ve sklepě. Matty se na to koukal. Smál se. Pak mě zasáhla smrtící kletba. Bum. Umřela jsem. S trhnutím jsem se probudila, zaječela vykřičeným hlasem jeho jméno. Vittore… A já mu věřila. Tolik.
Sny nejsou podstatné. Někdo mě obejmul. Trhla jsem sebou, utekla za dveře. A najednou. Matty mumlající něco o Fowler. Pak Fowler. Šla pomalu, podél zdi. Měla jizvu pod tváří. Ale ten pohled na osobu, co mě unesla. Vysmála se mi. Zavřela, házela do bezvědomí. Nebyla jsem schopná kroku. Tiskla jsem se ke dveřím, prosila, ať mě nezabíjí. Ignorovala to. Asi si to schovala na hrad. Vyběhla jsem ven. Mattyho jsem v tom zmatku neviděla. Moc světla. Znovu. Najednou mě zatahal za ruku. Zavřela jsem oči a zabořila se mu do paže. Skrývala jsem svou zohavenou tvář. Před okolním světem. Před všemi.
Připadalo mi to jako věčnost. Slečna Harrison není v dobrém stavu…. Nádech. Dostanou se z toho i ostatní, pojďte, musíte na hrad. …. Nádech. Slzy. Je tam bezpečno. Otevřít oči. Tmavě hnědé dívající se do těch mých. Musíme jim zkusit věřit Hazel. Nedívat se na podlahu. Přemístit se. Únava. A znovu ten její pohled. Fowler. Nezabíjejte mě, prosím. Mattyho rukáv. Zírání do země. Senter někde vzadu mluvící o čemsi jako záchrana. Jídlo. Rychlé naházení do sebe palačinek. Matty musím s tebou mluvit. Ammy. Kdy ses narodila?! Možná Kath. Utíkej! Nádech. Výdech. Podlomení nohou. Prosím, nezabíjejte mě. Nezabíjejte… Nezabíjejte. Schody, podlomení nohou a neustále se opakující proces. Matty…
Bude za chvíli svítat. Doufám, že brzy získám svou hůlku zpátky, nebo alespoň dostanu odškodné za ty věci, které už nikdy neuvidím zpátky. Doufám, že si za chvíli zvyknu na velikost toho hradu. Doufám, že budeme mít psychologa k užití 24 hodin 7 dní v týdnu. Doufám, že Emily, Artaira, Merovola a Vin brzo uvidím. Doufám, že třeba taky jednou tohle, co do tebe vše píšu, budu schopná říct někomu jinému. Ten pocit. Návrat k 20. 2. Příště, Hazel. Jeho provokativní hlas se změnil v zesláblou skořápku čehosi, čím býval. Neopouštěj mě. Nikdy. Spinkej, spinkej … hvězdičko.