Deníku,
tolik, co ti chci říct. Proč? Teda, jasně, že se nebudeš ptát proč. Neumíš mluvit. Ale stalo se toho tolik od chvíle, co jsem začala psát psychologický deník, místo tebe. Psychologický deník, který nikdo neviděl, ani Rosa. Možná bych jí ho mohla poslat, ale posílat Scipia přes oceán. Leda dneska. Vlastně hm. Pokud je tady půlnoc, v Londýně už je ráno.
Daisy jsem nechala vzkaz, Adamovi s Gianem dopis, nikdo jiný, s kým bych se měla loučit mě nenapadl. Stihla jsem ještě vyděsit Merovola. Jo. Stejně pak odešel. V islandském tisku, který odebírá Thea kvůli módním trendům psali něco o Artairově matce, dům jim explodoval. Moje malá hlavička z toho vyvodila, že Art také umřel. Že by mě to mrzelo? Jistě, mrzí, ale tak nějak jsem se naučila smířit se s tím, že smrt přijít musí.
Rosalinda sama vlastně říkala, že si to nesmím dávat vůbec za vinu, něčí smrt. Ať už Roye, Maxe, toho neznámého člověka ve vězení nebo Artaira. Udělala jsem dobře, že jsem se s Artairem stihla rozloučit. Naše setkání, o něm jsem ti ani vlastně neřekla. Bylo to noc předtím, co vyloučili Maxe. Nebo možná dvě.
Zrovna jsem se bavila s Maxem, o tom, že ho nejspíš vyloučí, když přišel. Chvilku to vypadalo, že je třeba někde uvnitř ten lehkomyslný Art. Ale to všechno, co se stalo v pátém ročníku nás změnilo oba. Od té doby, co nás v létě pustili jsme spolu mluvili… hm 2x? Pak ani neodepsal. Snažil se to nějak zachránit, navrhl, že bychom mohli zůstat v kontaktu, ale vzhledem k tomu, že mi Elizabeth řekla o té věštbě, nemělo to cenu. Grath tenkrát narušil asi tak padesát tisíckrát naše setkání, nicméně stát se to muselo. Rozloučila jsem se, a věřím, že Art, ať už je kdekoliv, je mu lépe.
Další věcí bylo to, že mi Rosalinda nasadila před Vánoci léky. Zprvu jsem se je bála užívat, ale na Vánoce jsem jela domů, mluvila s Adamem, s rodinou, a dokonce mi Thea s Olliem nechali vyrobit další fotografie. Mám už takovou pěknou sbírku. Tady v Americe se na mě pěkně dívají. Od rodičů jsem dostala poukázky do krámu madam Pottage, ačkoliv nevím, zda je stihnu využít ještě dneska. Příčná ulice sice otevřela své brány i pro nastupující prváčky, ale mačkat se v tom davu, když jdu jenom na zkoušky? Ne, děkuji. Chci se vyhnout vlastně všem. Adam z loučení dokáže udělat vždycky… No, loučení. A brečet před zkouškami?
To je vlastně další věc. Budu si dělat letos poprvé minimum. Snad mi profesoři, po návratu z Ameriky dovolí si ty známky opravit. Nebo budu věřit, že se na to při pohovoru o zaměstnání nebudou tolik vyptávat. Koneckonců, pokud z OVCÍ budu mít Véčka, nikoho nemusí zajímat nějaký nepodstatný šestý ročník, který byl stejně zvláštní, protože jsem na hodiny chodila jen z počátku. A tam se mi vůbec, ale vůbec nedařilo.
Poslední věcí, která je vlastně nepodstatná, když momentálně nejsem studentem Bradavic je ta, že jsem v průběhu roku složila prefektství. Postupně. Novou prefektkou bude nejspíše Emily. Neuvěřitelné. Ta malá Ems, která zvídavě prozkoumávala každou píď hradu, ta malá Ems, které ještě nedávno bylo 13, je najednou v 5. ročníku a bude dělat NKÚ, které jsem já dodělala sotva nedávno. Ale je pravda, že jsem si za ušetřené peníze koupila první láhev whisky. Vlastní. V dubnu oslavím 18. narozeniny. Připadám si stará, až do pěkné není.
No, deníčku. Jdu si dělat snídani. Ačkoliv tady je teprve půlnoc, v Londýně se vstává, a já si chci přece jen přečíst ještě zápisky než půjdu psát ty testy.
Žij si blaze.
Hazel