Deníčku,
pokud jsem se chtěla někdy podívat jak vypadá ošetřovna, tak teď už to vím. Doufám, že Scipioušek zvládne být zavřený v kleci, než se vrátím, ale já doufám, že tu nebudu dlouho. Co se vlastně stalo?
Den začal celkem normálně. Normálně?! Nemohla jsem najít sadu na lektvary, ale to možná tím rozrušením, že se dneska konala ta lektvarová soutěž. Já se ale snažila sadu najít proto, abych si vzala doušek klidu. Byla jsem pěkně nervózní. No nic. Sada nikde, nevadí. Napila jsem se trochu vody, a pak už letěla ke Klubu lektvarů, kde se měla odehrávat. Spatřila jsem tam Vivienne, druhačku, s kterou se baví Gian. Oh, snad si nemyslí, že mi bude konkurovat. Jenže co se nestalo. Těsně poté, co jsem se vrátila s kouskem chleba v ústech, jelikož jsem nechtěla, aby se mi náhodou voda do lektvaru nezkazila, tam stálo mnohem víc lidí. Nevím, kolik lidí to nakonec zkazilo, nicméně mě se povedl, dalo by se říct, že i na Výbornou. Uvidíme, kolik má procent. Vtipné, že jsem byla zase první, kdo to měl dovařené. Ale já opravdu přeměřovala teplotu po každé přísadě.
Po soutěži jsem šla na chvíli trénovat do KSaSu. Potkala jsem Amaie, s kterým jsem myslela, že si přátelsky popovídám. Nakonec se z toho vyklubalo to, že jsem se mu svěřila, že mi nejde spoustu kouzel, a proto se bojím jít na zkoušky. Poradil mi, ať vhodím lísteček Thorinsnovi do truhličky, že by mi mohl pomoci. Hm, to mi tak bude užitečné, když ležím se značným šokem na ošetřovně. Poté jsme zkusili jít ještě za Senter, ale ta nejspíš zrovna nebyla v kabinetě, takže jsem ani od ní radu nezískala.
Na koleji jsem se soustředila jen na panáka a na podrážecí kouzlo. Nejde mi ani druhý natož třetí stupeň. Metala jsem kletbu za kletbou, a ani si nevšimla, že přišel Adam. Začal mlít něco o tom, že si mě musí prohlédnout, když mě dlouho neviděl. Vtipné je, že si nevybavuji, co se stalo potom, ale probudila jse se u něj na pokoji. Prý jsem na něj ječela, řvala a nakonec jsem omdlela. Musela jsem na vzduch. Jen Adam to nejspíš zprvu nedokázal pochopit. Že prý u něj budu v bezpečí, a že nikam nepůjdu. To tak. Akorát mi dával další přednášku o tom, jak on je dokonalý bratr a já jen malá holka, co ho musí poslouchat. Nakonec mě pustil ven, ačkoliv mi přišlo, že ho to mrzelo, když mi pustil ruku, ani se za mnou nepodíval a odešel.
I přes počet lidí ve spolce, co si ještě povídali, jsem prostě prošla ven. Nezajímalo mě , že mám na sobě plášť i kravatu, ale jen to, že vidím na cest díky malému světýlku svítícího z hůlky. Šla jsem na střechu. Musím říct, že je zajímavý pocit opírat se o hradby a civět na tu výšku. Natáhnout se a skočit. Svět by byl najednou krásnější. Vtipné, že o tomhle jsem neřekla zatím ani Alice. Jakmile mi začala být zima, přece jen, blíží se zima, prošla jsem zkratkou do kuchyně, vzala si kousek chleba a cíleně se vydala do Vstupní síně. Dokud jsem nebyla ve světle, které ta odrážely svíce, ani mi nedošlo, že mám stále zaschlé slzy, a že při každém slově se mi může zlomit hlas, a znovu se rozbrečím.
Co vás napadne, když cíleně jdete někam, kde je hodně lidí, kteří maj problémy? Jistě. Pozdravíte. Slušnost, ne? Pozdravila jsem profesorku, a hned jsem viděla ustarané výrazy. Ani ve snu mě nenapadlo, že z toho nebude problém, ale vlastně jsem ráda, že není. Něco málo jsem řekla Alice, upřímně ani nevím, už co. Rovnou si mě odvedla na Ošetřovnu, kde jsem jí většnu toho, co mě trápí, řekla. Prý mi zařídí ve čtvrtek sezení u Rosalindy. Nějaké lékouzelnice, která prý rozumí psychice. Snad mi pomůže. Ten fakt, že nejsem nejlepší ze všech, mě prostě ničí.