" Seems like there's always someone who disapproves.
They'll judge it like they know about me and you.
And the verdict come from those with nothing else to do.
The jury's out, but my choice is you. "
Deníku,
jedu na skok do New Yorku. Sice se za pár týdnů otvírá Příčná ulice, ale jednodušše se vymluvím na nemoc. S Adamem jsem od noci naší velké hádky nepromluvila. Ani slovíčko. Je to skoro týden. Když teda nepočítám to, když mi naštvaně v Kotli vracel dopis. Absolutně předevšema. Nepoznala jsem ho, ale on mě taky ne. Oddálili jsme se příšerně. Ještě, že mám Roye. Hned jak jsem se nastěhovala k Dai a udělala si pořádek v kufrech, napsala jsem Oliverovi. Odepsal celkem naštvaně, že u něj byl Adam, a že mu tam brečel. Skvělý, takže od něj podporu očekávat nemůžu. Jako bonus mi ještě napsal, že nechce, abychom se na Barryho narozeninách hádali, tak že to raději oslavíme až přes rok.Aneb zde je vidět, že je vždy na nejstaršího bratra spolehnutí. Zaprodanec jeden!
Odepsala jsem mu, že pokud mě nechce vidět, tak prosím, ale že by alespoň mohl kontaktovat Roye, jelikož už vážně nevydržím ani minutu v Londýně. Ani jsem si nevybalila kufry a rovnou zase balím. Což mi připomíná, že vlastně musím jít. Roy se prý přemístí někde do zahrady v Kotli, tak abychom se neminuli. Ještě by ho poznala třeba Alice, a měla bych zase oheň na střeše.
Uvidíme se deníku, musím u Dai nachytat nějaké ryby, takže se brzo vrátím. Přece jen, jedu za Royem jen na víkend.