Deníku,
ani nevím, jestli má cenu vysvětlovat, co se stalo, proč se to stalo, a hlavně jak. Je toho tolik, co se v mém životě obrátilo na ruby. Vztahy, názory, zájmy, dovednosti… Kde jen začít. Nebudu tu brečet nad tím, že jsme všichni v nebezpečí. Dokud mě niko nezačne poslouchat, opravdu budeme. Ještěrky neumřely všechny. Vím to, prostě to není možné, že by bystrozorové, kteří ani nedokázali vypátrat několik měsíců unešené osoby (a tím nemyslím studenty, nicméně ty, o kterých psali ve Věštci), byli schopní zabít najednou takovou organizaci.
Jedna věc. Nebezpečí. Budu si muset kromě nové hůlky (druhá věc), koupit i novou sovu. Proč? Scipio se zatoulává (někdo ho unáší?!), rodiče ani Olliver s rodinou neodepisují, natož Matty, kterému jsem v rychlosti psala vzkaz v naší zakódované řeči (z čehož by mohl pochopit, že jde o hodně!), a už vůbec ne Artair nebo Emily. Tím se rovnou dostáváme, když tedy přeskočím fakt, že si musím koupit novou hůlku – což mě trápí momentálně nejmíň – k bodu třetímu. Vztahy.
Připadá mi to až ironické, že jediný, s kým dokáže vycházet je Gian. Pamatuješ deníčku na ty prázdniny před 7 lety? Na prvák, kdy mě dokázal přidat do společnosti? Neříkám, že Adam tu pro mě není (není), ale … Gian. Nejspíš se ke mně snaží chovat hezky pro Adama. Zvládla jsem svou horlivostí tolikrát způsobit v jejich vztahu roztržky, a přesto se o mě starají. (Ačkoliv teda být zavřená do zbláznění v loftu s balkónkem v části dále od centra, není vážně nic příjemného). Teď už nejsem, možná by se proto hodilo – starali.
Kdybych nalistovala ty hádky s oběma, ani bych to nestihla všechno přečíst a znovu popsat. Definitivně není dobře, že Roy umřel, ale alespoň se tím vyřešilo to, že bych si ho stejně v kouzelnickém světě nemohla vzít. Nenechám se vydědit. Roy. Artair. Amai. Kendrick, Adam (ten stejně starý jako já). Adam mi dal pusu na Silvestra před 6 lety, pak přišel Eam a čas na zaláskování nebyl. Na Valentýna, chvíli po Adamových 18. narozeninách, jsem si začala románek s Amaiem. Poté, co mě Kendrick tak nehezky odkopnul (a ještě mi ukradl polštářek!). Amaiovi jsem i přes jeho přátelskou povahu nedokázala zůstat věrná. A přišel Roy. Bude to rok od svatby Lucase s Kath. Bude to rok, od toho hrozného příletu, naší velké hádky, rok, od té doby co jsem opustila 1. září New York. 10 dní by stačilo, a Roy by žil.
Promiň, už zase ti básním o Royovi. Tolikrát jsem nejen sobě slíbila, že už to neudělám. Ale na co myslet jiného? Na Artaira, který nejspíš nestojí ani o to, zůstat v kontaktu? Na Adama, který pracuje, tak nemá čas na „další problémy s Hazel“? Na Alice či Giana, kteří se ke mně chovají, jak kdybych přežila pobyt v koncentračním táboře, a ne v nějaké smrduté kobce? Na Mattyho, který nejspíš bude mít po mém výslechu opletačky s Ministerstvem? Na Vin, která skončila nakonec s Amaiem? Na Maxe, který nemá jednu nohu (nikdy předtím jsem si to neuvědomovala, ale … je to vážně chudák.)? Na Emily, které nejspíš, podobně jako nemohl Merovol, nemá šanci odepsat? Na Olivera, Theu, Barryho, kteří se zatím ani neozvali kvůli každoroční rodinné slavnosti, ačkoliv jsem psala už několik sov? Na rodiče, kteří jsou někde zavření, jinak si nedokážu představit, proč proboha už dávno nepřijeli?! Na Marr… ach počkat. To není tak špatný nápad, deníku.
Můžu myslet na Marry. Na to, jak mi vymluvila, už 2x, pokus se zabít. Na to, jak byla u mých zkoušek za 4. ročník, na to, jak jsem se jí vícekrát mohla vyplakat na rameni. Na tu Alice, která mě zásobuje čokoládou, abych nepřeháněla dávkování Doušku a Bezesného spánku. Na tu paní, které Adam s Gianem říkají ahoj/ciao Roso. Chudák, ta to se mnou bude mít vážně, vážně těžké. Kdykoliv zavřu oči vidím tolik promrhaných mladých životů. Roy, Eam, ten kluk ve vězení, 12. obětí, skoro ten můj či Maxův, nakonec i mrtvé ještěrky a … přepověď od Elizabeth. Mrtvý Artair. Bojím se, že ve chvíli, kdy spolu promluvíme, bude to bolet. Bude to bolet, protože budu vědět, že to bude naposledy. Ne, na to bych vážně neměla myslet, deníku. Zkusím myslet na to, že mě Gian učí italsky. Vlastně, už něco málo umím.
Non mi lasciare, voi prego.
Ho caro voi.