*kompletně přeškrtaný text, který je navíc skoro nečitelný*
Artaire,
I když tohle se k tvým očím (snad!) nedostane, musím si ulevit alespoň do deníku. Jak vůbec někdo může udělat něco, čeho jsi byl schopen ty? Že já bláhová ti věřila. Prý příště. Kdy příště? Dneska jsem šla do koupelen. Prázdno, ukážeš se někdy? Ani u bodů jsi nestál, nikde. A to jsem prošla i půlku sklepení, včetně kuchyně. Škoda mluvit, potřebovala bych tě. Emily se nevrací na kolej. Bojím se, hlavně o Kalenu, no… Snad Daisy nemá pravdu, ale pokud jo, budu hluboce litovat, že jsem jí neposlechla.
No dobře deníku,
omlouvám se, ale jsem ... já vlastně ani nevím, co jsem. Všechno začalo včerejší hodinou s Dworkinem. Jasně, den teda začal už ráno, ale do té hodiny, co jsme probírali Mozkomory a Patronovo zaklínadlo, jsem byla v pohodě. Prý k vyvolání Patrona patří ta nejšťastnější vzpomínka. Ani tebou nemusím listovat, a vím, jaká je moje nejkrásnější vzpomínka. 4. červenec, Central Park. Deka, víno, já, Roy. 5 hodin ráno. Problém je, že když se snažím vyčarovat patrona, vždy se mi tam vkrade myšlenka toho, že je mrtvý. Že už nikdy, nikdy na světě nebudu šťastná. Myslela jsem, že Artair mohl být rozptýlení, ale když se od posledně neukázal, nevím, co si myslet. Takže Patron se samozřejmě nedaří. Skvělé, pár týdnů před NKÚ. Co mě hodně překvapilo, byla Marry. Po hodině se mě ptala, zda jsem v pohodě. Pravda uslzené oči na to nevypadají. Pokroutila jsem hlavou a svěřila se jí. Je fakt, že nějakou tu noc poté, co shořelo hřiště, jsem jí u něj potkala sedět, stahovala si kolena k sobě a byla z toho dost smutná, byl to pro ní od prváku takový únik od všech starostí. Ta volnost, letět na koštěti. Hlavně 6 let je swets šest let. Promiň, deníčku píšu tak trochu rozklepanou rukou. To bude tím, že mám v sobě zase Doušek Klidu. Proč tentokrát? Tak poslouchej dál.
Seděla jsem tam tak s Marry, objímala jí, brečela do náruče, no den stál vážně za prd. Pak jsem šla zkoušet ještě trénovat Patrona do trénovací místnosti. Od dob existence KSaSu tam stejně nikdo nechodí. Byl tam klid. Jelikož už začala večerka a já po tom dni neměla potřebu buzerovat student, že nespí, obzvlášť co myslím celé odpoledne jen na to, jak je možné, že se nestihl přemístit, šla jsem zpátky na kolej. Jo, asi bych měla zmínit, že musím brzo podpálit taky nějakou část hradu, aby mi sebrali odznak jako Adamovi. Jako prefektka, byť je jím ještě Matty, který však spíš trénuje kouzla a straní se lidí, jsem neměla od začátku školního roku klid. A teď zase. Do Alertovo dveří pěstmi bušící Kalenu jsem vážně nečekala. Potom, co jí už téměř týden musíme uklidňovat všemi možnými prostředky, brečela něco o Emily a Merovolovi a zase Emily. Nepochopila jsem moc, ale potřebovala jsem pomoc. Napadl mě Dworkin. Pokud by to totiž souviselo s tím, co se mi Kalena a Kazuko snažili naznačit, že vše souvisí se vším, a že nikomu nelze věřit, promítla jsem si Dworkina. Sice je to Rus, přísnej Rus a ještě ke všemu suchar, ale nemůžu Kalenu věčně dopovat lektvary a čokoládou. Mohl by znát nějaké uspávací kouzlo, učí přece OPČM. Hlasité dračí zařvání, které slouží jako upozornění, že by mohl otevřít dveře, vzbudilo snad všechny obrazy v okolí, nicméně jeho ne. Asi vodka. Kdo ví.
Vrátila jsem se ke Kal, přece jí tam nenechám dlouho samotnou. Dveře byly otevřené a já slyšela pláč. Kal se snažila něco vysvětlit Alertovi. Ten mě stihl sjet, že běhám se studenty po večerce po hradě, což není pravda, jelikož už když jsem šla o půl 10 spát, Kalena vypadala na pokraji sil. To těžko bude po 2 zaklepáních. Nicméně Kal nebylo rozumět ani slovo, krom té Emily a Merovola. Alert naštvaný, že jsme ho vzbudili, usoudil, že pokud jsou ti dva spolu, určitě bude vše v pořádku. V té chvíli jsem nemohla udělat nic jiného, než násilím odtáhnout Kalenu pryč. Alert měl nejspíš pravdu, Kal říkala, že mu můžeme věřit. Jenže proč by pak tak hystericky brečela? Uložila jsem jí do postele, počkala, až usne a šla čekat na Em. Pokud je v pořádku, určitě se vrátí na kolej ke svým milovaným houslím. I já po chvíli upadla na nepohodlné židli ve společenské místnosti do hlubokého spánku, a možná jsem měla pocit, jako by někdo prošel kolem, ale kdo ví. Chudák Art, určitě na mě čekal v koupelnách.
To be continued…