Poznámka na záčátek: Asi nejsem člověk, co události několika herních dnů, v podstatě herního půlroku dokáže shrnout do jednoho zápisku. Spoustu věcí se nejspíš ani nedostanou na povrch, nicméně myslím, že ti lidé, kteří u toho byli s náma, ví, co se stalo. Taktéž se omlouvám za nedorozumnění s "žihadlovou kletbou" berte to tak, že jizvy v Hazeliném obličeji jsou minimální/postupně mizí. Tímhle článkem nejspíš přeskočím některé části a rozhovory, ale nikoho by asi nebavilo číst tisíce slov, vzhledem k situaci v jaké Hazel je, neukončené. :)) Díky za pochopení. Žijte si blaze, H.
__________________________________________________________________________________________________________________
Deníčku,
od toho večera co nás vrátili do školy jsem tě neotevřela. A to se stalo tolik věcí. Havraspár vyhrál pohár, ale to je to poslední co mě zajímá. Na školu přišli bystrozorové. Netuším, vzhledem k tomu, že se mi do teď nepředstavil, jak se jmenuje ten starší, celý v černém - Art říkal něco ve smyslu Welsh, Wells - bystrozor, co tak rád vyhazuje mojí osobu z místnosti a obviňuje jí ze všeho možného. Vyslýchá mě s tou Wolfen, ta mi odepsala v dopise. Použila jsem obálku se znakem Ministerstva a oni z toho dělaj vědu. Chtěla jsem šetřit životní prostředí, to je toho. Nevnímala jsem ovšem co chtěli. Matty mi dal hůlku, to se jim nelíbilo. Nelíbilo se jim to natolik, že mi ji včera zabavili. Takže jsem bez hůlky, bez klíčů ke kufrům a uniformy. Nejvíce mě štve ta hůlka. Vážně je to poslední, co si vybavím, to, jak byla dlouhá. 12, 13 či 15 PALCŮ (pozn. pro neznalé, když řeknu ve hře stopy, myslím palce.. O:)) Chci jen zpátky věci, čekají mě NKÚ, zkoušky z přemisťování. Jak můžu být po tom všem nejlepším, když nedokážu ani udržet pero v ruce tak, aby se mi netřáslo písmo?!
Ale dost k tomu. Vyhodili mě. I podruhé. Sice s něco lepší zprávou, že mi prý dají vědět, nicméně stále jsme v nebezpečí. Bystozor druhé třídy někam odtáhl Artaira. Jen proto, že na něj byl trochu... drzý? Dá se vůbec nazývat drzostí, že byl unavený, taktéž určitě naštvaný na bystrozory z výslechu a prostě neměl náladu se dohadovat?
Art... Od února jsem ho neviděla až do našeho pobytu u Munga někdy v červnu. Prohodili jsme sotva ahoj, a už mě táhli pryč. Psala jsem mu, ale nejspíš neměl jak odepsat, když na sobě stále nosí ty věci od Munga, pochybuju, že nějak získal ze svého pokoje na hradě kufry. Poté co přišel na Ministerstvo a posadil se s vykáním na druhou stranu lavičky mlčela jsem. Byla jsem ráda, že ho vidím, možná někde v hloubi duše, nicméně jsem stale měla pocit, že to není on. Že se prostě zase něco pokazilo. Strach. Měla jsem strach, takže jsem raději mlčela. Poté co nám vrátný otevřel, jsme šli k výtahům. Ujel mi. I z toho jsem soudila, že nejspíš nechce..být osloven. Jaké překvapení, při identifikaci, když jsme řekli naše jména nahlas. Opět jsme prohodili sotva pár slov, odešel do výslechové místnosti. Měla jsem sebou onu hůlku. Prostě jsem jí přihodila k věcem na rybaření, zakryla ručníkem, a pak kyblík nechala Artovi, na pohlídání. Výslech proběhl. Artair pak řešil ještě něco mezi dveřma, Wells se naštval nejspíš z mých slov, takže mu nevyhověl, tak jsme šli. Houkl. Prostě houkl. A ten bystrozor ho začal urážet, jak kdyby si dovolil hodit ředitele školy mezi vlkodlaky. Sledovala jsem nejprve vše z jedné strany bariéry, pak z druhé. Z toho šoku mi vůbec nedošlo, že jako dospělá mám přístup kdykoliv. Pak z druhé. Artair zmizel na konci dlouhé chodby s bystrozorem za zády. Přemístila jsem se do Kotle a pozvracela se. Šok. Dehydratace. Nejspíš blbě usmažená míchaná vajíčka, ale dost k tomu. Přišel I Max, mám dojem, že mi něco říkal, nevzpomínám si však ani na minutu rozhovoru.
Jak mi je? Nijak. Začínala jsem mluvit s cizíma lidma. Zvládla si vybrat peníze v bance, zvládla jsem je utratit. Zvládla jsem mluvit bez rozklepání se s bystrozory. Ale k čemu? Jsem bez hulky, zamčená v loftu, odkud není úniku. Vadilo mi to, asi nemělo. Nevyplatilo se otevřít dveře a jít ven. Venku je nebezpečný svět. Každý koho znám, nemusí být on, ale klidně černokněžník. Nemá cenu nikomu psát. Napsala jsem Merovolovi, Emily, Artairovi, Mattymu… Neodepisují. Teda Matty, mi napsal první, možná když mu napíšu. Víš deníčku, kkdo take neodepsal? Rodiče! Celé 4 dny neodepsali. Je možné, že je Scipio nenašel? Že nebyli doma?! Proč neodepíšou na dopis, kde vyděšená píšu, jak jsem byla unešená? Že nemám peníze, že nemám hůlku? Co se stalo? Musím napsat.. nějakou shůdnou cestou Oliverovi. Byla chyba, někomu věřit. Opustit stěny loftu. Budu ráda, když zvládnu jít na balkón. NKÚ? Naučím se teorii a kouzla budu muset natrénovat až ve chvíli, kdy získám nějakou hůlku. Gian má víc, možná bych si mohla o nějakou říct. Nebo si další koupit. Nevím, jak to vysvětlím Ollivandrovi, ale třeba to pochopí. Loňský Den nezávislosti byl fantastický. Teplo, Roy, Central Park, Roy …Roy. Proč mám pocit, že od té doby co umřel, je můj život k ničemu? Kromě toho, že jsem si prožila chvíle rozptýlení s Artairem a že se stala prefektkou, nestalo se v tom roce nic fantastického. Absolutně nic. Bojím se o vlastní život, bojím se ostatních, zapomínám kouzla. Co se mnou bude? Skončím v blázinci? Tati… Mami… Ollie… přijeďte, mám strach.
https://www.youtube.com/watch?v=TlPr0nzCZ58
Brother, father, lover, friend. There is room in the heart for all the affections, as there is room in heaven for all the stars. [Victor Hugo]