Jeď domů Haz, říkala. Bude to fajn, říkala.
Sliby chyby. Jela jsem domů hned pár dní po našem rozhovoru. Vyprávěla mi o tom, jaké měli doma slavnosti. Rodiče neodepisovali, Oliver také ne. Jak se asi mají? Jela jsem vlakem. S Adamem se stejně nijak extra nebavím, včera mi sice zkoušel nabízet nějakou párty, ale díky.. raději půjdu rybařit. Přece jen, peníze na hůlku se nevydělají samy. A ještě na přísady. Netuším, kde na to vzít, asi budu celý rok žebrat od ... od koho vlastně. Ale ne, neodebíhejme o tématu. Rybaření. Krásně se u toho píše. Letos o prázdninách dost lidí je doma. Nikdo nevychází ven, i Portsmuck je klidnější. Dnes tu sice pobíhá pes od místních, ale asi se někomu jen zaběhnul z vycházky.
Dojela jsem na nádraží, táhla jsem sebou kufr. Cestovní, malinký. A přesto tak těžký. Zaklepala jsem. Ozvalo se hlasité: "Však už jdu tati..." a Oliver se objevil ve dveřích. Vyjekl. Nečekal mě. Já jeho? Taky ne, ale jeho hlas mě připravil, na to, že až otevře dveře, bude tam nejspíš on. Pak si mě přeměřil pohledem. Prý jsem mohla dát vědět. Něco jsem jen kníkla a padla mu do náruče. Okamžitě jsem se rozbrečela. "Ollie, co se děje?" Thea. Ulevilo se mi. Takže tu jsou asi na návštěvě. Oliver odvětil něco ve stylu, že jsem to já a pak se ozvaly dětské krůčky. Barry už chodí. Jistě, vždyť mu budou tři. "Tetoooo tetoooo. Babi, teta přijela.." Jeho roztomilý hlásek mě rozbrečel snad ještě víc. Koukalo na mě už celkem 5 párů očí. A já jen brečela a brečela Oliverovi do náruče. Thea nejistě vzala Barryho stranou a já si šla sednout do altánku s rodiči a Oliverem.
Největší chyba, hned po milionu dalších, které jsem stihla udělat za svůj mizerný život. Máma se rozbrečela. Táta křičel. Nejhorší bylo, že to dával za vinu Royovi. Royovi, který umřel. Že kdyby mě nezmátl hlavu hrdinstvím, neriskovala bych. Že kdyby nás Oliver neseznámil. To bylo snad ještě horší. To, že se pohádal taťka s Olliem. Kvůli mně. Mamka pořád nechápala, ani když jsem se jí to snažila vysvětlit po desátý, proč jsem do toho šla. Tak bezhlavě. Na můj problém s hůlkou mi táta řekl, že je to moje chyba. Že mi snad Roy změnil život úplně. Neříkej, tati, to bych neřekla. Nedalo se to poslouchat. Rozeběhla jsem se, tak jak jsem byla pryč. Běžela jsem po polní cestě u nás za domem, kamsi pryč. Věděla jsem, že neuběhnu nic víc, než pár kilometrů. Doběhl mě Oliver. Vysvětloval mi, že to přece není Royova chyba, že taťka měl prostě jen strach. Navíc, ještě, když se jim nedoručil žádný vzkaz. A přitom já psala tolikrát. Seděli jsme na kameni, sledovali světýlka plující celým Nottinghamshirem, jak se stmívalo, a pak.. asi jsem usnula. Netuším. Probudila jsem se až druhého dne v noci. Ve svém pokoji, převlečená do pyžama a s umytou hlavou. Možná uspávací zaklínadlo. Kdo ví. Přece jen mě možná rodiče mají rádi. Zase jsem usnula.
Ráno jsem se probudila, dům byl prázdný. Rodiče v práci, na stole snídaně a vzkaz. Oliver s Theou a Barrym museli také jet. Chápu, jsem dospělá. Ale stejně by mě potěšila nějaký dopis, že se můžu doma ukázat. Třeba to rodiče vstřebají brzo, třeba se uvidíme na konci měsíce na Barryho oslavě. Jo..a deníčku, mám tajemství. Ollie mi to prozradil na skále, když si myslel, že spím. Barry bude mít sestřičku.