Kde začít? Asi tím, proč si snad všichni bystrozoři v Anglii myslí, že jsem magor. A proč vlastně? Protože jsem hodlala umřít, aby se podařilo zachránit Emily, Artaira, Vin a ty ostatní? Nepřijdu si jako blázen. Škola odmítala cokoliv dělat. Nikoho nezajímalo, že se ti lidé nevrací na kolej, že na hradě panuje neklid, že se dějí divné věci, a že se profesorům nedá věřit. Nikoho. Vzali jsme to do vlastních rukou.
Množné číslo? Ano. Přece bych neriskovala, aby moje zabití někdo další neviděl. Matty. Měl být moje pojistka. Místo toho mě ty odporné ještěrky nechali žít v přesvědčení, že je mrtvý mojí vinou. Ale ne, nebudu předbíhat. Musím popsat někam stranou, do útrob mých myšlenek všechny podrobnosti. Možná bych mohla začít jednou. Bystozorka, která mě vyslýchala, se mi ani nepředstavila, a už si myslí, že jí řeknu všechno. Pak si přijde nějakej další bystrozor a přidá se k nadávání. Nemám-li jim pomáhat, proč se vůbec snaží. Jediný, co byl co k čemu (a co, že vypadal, že mu táhne na 40), byl Christopher. Ehm. Tedy bystrozor první třídy, Murdock. Takže…
Vím, že detaily o tom, jak jsem nespala, dodělávala zkoušky, a tak podobně, už znáš. Nicméně. Bylo to někdy potom, co jsme s Annie, Jul, Liz (které tímto mimochodem můžu poděkovat za prozrazení Artovo, nejspíš tajemství) a Daisy, uspořádali onu divnou párty, někdy potom, co se Max, který se mi mimochodem choulil měsíc a 5 dní do klína či opíral o rameno, den co den, krom toho dne, co jsem mu způsobila otřes mozku…, utrhl ze řetězu a vyhrožoval Kaleně. Ještě ten večer, večer před tím, kdo ví, jsem napsala Mattymu. Annie mi totiž jednoho dne řekla, že viděla na hradě pobíhat Merovola. Musela jsem za ním, prostě musela! Musel tušit, kde je Emily. Ne tušit, na stopro to vědět. S Mattym jsme se ještě ten den pokusili vypáčit jeho kabinet. Původní plán byl Archer, ale poté, co jsme zjistili, že má kabinet na jakýsi zvoneček, zkusili jsme znova dveře Merovola. A to ne, že bych byla podpůrce vloupání se. Klepala jsem, zvonila jsem, posílala jsem vzkazy. Žádná odveta. Prostě jsme počkali, až nebude v kabinetu, nebude se vracet, a prohledáme ho. Krom nějakých svitků ohledně znamení jsme nenašli nic. Nevadí. Ještě ten den jsme se domluvili, že zkusíme jít za Carrington.
Mezitím, zase mi asi vypadla časová spojitost, přece jen, stále jsme v březnu, zmizela Vin. Dalších tisíc bezesných minut a strachování. Profesorka Senter mě „ujistila“, že na ministerstvo dá vědět, po další poradě. K čemu další porada?! Absolutně zbytečné, ztrácí se lidi a jim je to jedno. Zpětně už vím, že prvně, než podniknu takovou akci, jako byla ta, co se nám vymkla z rukou, napíšu Gianovi. Zdálo se mi o něm. Několik nocí, co jsem neměla zrovna sny o Mattym, který žije, nebo o Emily a Artairovi. To, je ještě brzo… na tyhle sny. Nicméně, absolutně všem to bylo jedno. VŠEM! Lili do mě Doušek klidu, čokoládu. Přibírala jsem. Ze svých krásných 50 kilo jsem měla minimálně 51 a půl! Snad jen Alice chápala, že mi Doušek klidu může způsobit akorát potíže.
U Munga to nechápou, ale je fakt, že je mi to jedno. Když to pomůže, klidně ať se potom znovu stanu závislá. Stačil včera ten křik, Wellsova slova o tom, jak někdo umře, a jak se někdo zabíjí. A pak znovu křik. Z dveří naproti mně. Na tom patře ležíme my, ti, které zachránili. Proč tam někdo křičí? Jak můžu být v bezpečí, když někdo ječí, jak by ho na nože brali, přímo naproti mně?! A Matty si pod účinky lektvarů na spaní, spí. Jako by se nechumelilo. Ach ty lektvary. Alespoň mám vlasy nad ramena, své krásné, přírodní, zrzavé. Nějakou dobu si je nejspíš nechám. Dost mi padají, ale to souvisí s tím, že nepřibírám. Dobře, teď už fakt hodně odbočuji. Z března na začátek června. Taková doba. Promiň Matty.
Nicméně profesorstvo nic nedělalo, ještěrka Thorinson nedorazil na hodinu, asi se po jeho posledním výstupu, kdy sprdnul Marry a nechal otevřené dveře, nehodlal ztrapňovat znovu. Jo, pravda. Někdy mezitím jsme už stihli navštívit i kabinet Carrington, stačilo odemknout kouzlem. Nenašli jsme nic, až na neviditelný plášť. Nechápu, proč si myslí bystrozoři, že to má souvislost. Bylo to několik dní před tím, navíc nikdo v tom kabinetu nebyl, krom kočky. A my byli v zastíráku, většinu času. Nicméně, našli jsme plášť, domluvili se. Vše nechali na koleji, Matty nechal vzkaz Kath, já Daisy. Doufám, že se jí na to někdo zeptal, když už vyslýchají nás. Doufám, že mi krmí Scipia, a také doufám, že mi uklidí ty kufry. Dost pochybuju, že, i kdybych je sbalila, dokážu je těch 7 pater odtáhnout dolů do truhel, pak zase někam jinam. Bože Hazel, proč vlastně máš 9 kufrů?! A šli jsme. Vlastně, na vzkazu stálo, že jdem za Thorinsonem, pokud se nevrátím, jede v tom on. Thorinson v kabinetu nebyl. A chceš znát ten nejhorší nápad v mém, dosud celkem normálním životě? „Prostě mu řekneš, že víš vše. Počkáme, co udělá. Já budu pod tím pláštěm, takže mě neuvidí.“ No jo. Tohle by možná fungovalo, KDYBY.
Proč každý plán musí mít kdyby?! Nicméně Thorinson tam nebyl. Nechtěla jsem to nechat jen tak být. Ještěrka Carrington už pár týdnů nebyla na škole, zbývala Fowler. Alespoň ze seznamu obviněných. Vešla jsem do učebny, dveře byly otevřené. Zazvonila jsem. Váhavě, roztřeseně. Fowler vyšla a civěla na mě. Nadechla jsem se. „Vím vše. O mnoholičném lektvaru, o tom, že to nejste vy, a také, že můžete za únos Emily.“
Civěla ještě víc. Varování pro vás, děti, až tohle někdy budete číst. Vždy hlídejte dveře. Nebo váš parťák pod neviditelným pláštěm. Vysmála se mi. Řekla, že jsem opilá, a ať jdu spát. Možná, kdybych šla, stihnu projít dřív, než ona. Možná stihnu projít dřív, a ona nás nezamkne. Možná. Matty shodil plášť, vzal za kliku. Byli jsme zamčení. Vážně teď docela lituju, že jsme to nezkusili zapálit. V případě neúspěchu jsme stále mohli slaňovat z pátého patra. Kusy hadříků odbouchávající dveře, křičení o pomoc, lomcování s klikou, pokus vysadit je z pantů. Nic. Dveře byly zavřené.
Pak, už ani nevím, co se stalo. Teda… vím, částečně. Možná. Zrovna jsem nalévala vodu do džbánku. Otočená zády. A najednou páska. Ztuhla jsem. Věděla jsem, že je zle. „Matty?! Matty, kde jsi?!“ Všude a nikde, dostalo se mi odpovědi. Bezvědomí, slzy, třes a znovu bezvědomí. Tím skončil náš hrdinský pokus o záchranu, snaha o to, že by odtáhli/zabili jen jednoho. Následující měsíc a 5 dní byl peklo. Doslova. Někdo jde, musím jít, třeba mě zase budou vyslýchat. Prý jim to včera nestačilo. Jen doufám, že přijde i Christian. U sexy tělíčka, s kterým nic mít nebudu, je jedno, kolik mu je. Trochu mi připomíná starší verzi Roye. Achjo, Royi, proč?!