// Pro rýpaly, celé události se táhnou skoro 2-3 měsíce. Je to psané najednou, je to psané z Hazeliny (nikoliv mojí) paměti. Takže ať se dočtete co se dočtete, rozhodně z toho nemůžete vycházet ve hře. Děkuji za pochopení. :)) //
Začnu stejně, jako jindy.
Deníku,
chci si to poznamenat, protože kdo ví, co se bude dít dál. Je pravdou, že pokud bych se v tom měla šťourat, vše začalo tím, že na ministerstvu kouzel několik rodičů (To tam jako nahnali celou školu?!) bylo napadeno. Psala jsem domů, i Oliverovi, mamka je prý v pořádku. Nicméně přesně toho dne, teda vlastně den poté, byla na hradě zase jednou Rosalinda, za kterou mi Alice doporučila jít. Rosalinda je zajímavá, dobře se s ní povídá. Také mi poradila, ať si najdu rozptýlení. Tím byl, nebo stále je, Artair. Ano, Hazel, naletěla si sukničkáři, s největší pravděpodobností, ale když Ti je s ním tak dobře, na co to hned vzdávat.
Takže Artair. Události nabraly okamžitě jiný směr. Každý druhý večer jsme se spolu zašívali, kde to šlo. Kdyby možná nehořelo famfrpáliště, neměla bych zlomenou půlku února ruku. Ironicky mě z toho koštěte shodil on, ale nechtěně. Takže odpuštěno. Co jsem mu však odpouštět nechtěla bylo to, co mi řekla na Valentýna Daisy. Ale to bychom předbíhali, nehledě na to, že v Artairově přítomnosti po chvíli zapomenu i na to, co udělal či neudělal on.
Krátce na to, snad možná ještě před Valentýnem, někdo vyraboval knihovnu. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Sice mi knihy jsou blízké, v poslední době snad stále víc, ale se zlomenou rukou bych stejně moc knížek neuklidila. Prostě jsem se šla učit. Zbývají necelé 3 měsíce do NKÚ. Pár dní poté, co se uklízela knihovna za mnou přišla Vanessa, že se mnou musí mluvit. Nechápala jsem co se děje. A i teď se mi nelíbí, že se prakticky celá naše kolej, počínaje prvním ročníkem motá do toho, co se tu děje na hradě. Takže Van. Vyprávěla mi, jak jim někdo na koleji zhasínal a převracel svícny. Podle Věštce jsem to přisoudila vichřicím panující v celé Anglii, ale Van byla neústupná, tvrdila cosi o stránkách z knihy, teorii ještě Kaleny, Kazuka a Emily. Slíbila jsem jí tedy, že dneska udělám výjimku a zůstanu na koleji s nima.
První co jsem chtěla vědět, ještě než cokoliv, bylo to, co proboha dva prváci, druhačka a třeťačka můžou asi tak vymýšlet za teorie. Mluvili o profesorech, kteří nebyli ve své kůži, stránkách, prostě toho bylo dost. Jaká osudová chyba, říct, že se nic nestane. Ani ne pár minut poté, co jsme vyšli z pokoje, se svícny zase začaly převrhat. Žádný duch, okna byla z větší části zavřená. Kalena byla k smrti vyděšená. Kdybych použila rozhlas, probudila bych celý profesorký sbor, a počínaje Alertem a Dworkinem konče, by mě asi ukamenovali. Poté, co jsem usměrnila Velta, který akčně chtěl pátrat, dle jeho slov, po duších a čemsi u knihovny, jsem se proto vydala za Alice. U kabinetu Alerta jsem se srazila, au moje čelo, s Merovolem. Vzhledem k tomu, že byl probuzený, dle mého až moc, a já byla vážně vystresovaná, protože mít na krku už skoro týden vystresované malé dítě, není nic příjemného.
Souhlasil, Kalena tou dobou byla vážně v hajzlu. Kazuko se jí snažil alespoň dostat od dveří, ale k ničemu to nevedlo. Už mě napadlo s Merovolem opravdu dojít za tou Alice, nicméně přesně ve chvíli, kdy jsem se zvedla od Kaleny, došla Kath. Nevím, jak, nevím proč, ale svedla to všechno na vítr. Kalena, která se v té chvíli již hystericky svíjela v rohu, brečela něco o stránkách na jedné straně a Kath, která po několika týdnech co byla mimo hrad?! (Jak vůbec může být, byť přes rodinou záležitost mimo hrad?!) netušila absolutně co se děje. Došlo mi, že ten den se za Artairem už asi nepodívám. Nevadí. Kalena po násilném přesvědčení, že jí alespoň na koleji, nic nehrozí byla s doprovodem Van dotažena do postele. Já padla někdy nad ránem, pro jistotu zůstávám spát ve spacáku, jež jsme dostali v rámci turistického dárku k Vánocům, v křesílkách, na židlích... Tam kde je to vhodné. Ochráním svou kolej za každou cenu.
Další den se nestalo nic moc zajímavého. Ovšem když jsem se následující ráno probudila konečně s tím, že půjdu za Artairem, jelikož už takhle vystresovaná nálada na koleji, ničemu dobrému nepřispívá, se ozvalo od profesorky Grimmes, že dobrovolníci mohou jít uklízet famfrpálové hřiště. Šla jsem, bylo tam už několik dalších lidí. Vzala jsem tedy koště a lopatu a začala sklízet všudepřítomný popel. Nešlo se na to dívat, vypadalo to tragicky. Ani se nedivím, že Marry nešla také pomoci. Ke konci večera jsem šla vrátit lopatu s koštětem, a Daisy se na mě obořila, že jsem tam teda dlouho jako prefektka nevydržela. Ještě, že příští rok jde ze školy. Od té doby co je s Mattym, je vážně divná, ani se už tolik nebavíme, jako v předchozích letech. Aby toho nebylo málo, někam si odešla s Annie a mě dala na starost Kazuka, který si hnul se zádami, když tahal nějakou těžkou věc. Okay, Kalena na pokraji zhroucení, Kazuko, který nemůže chodit, a kdo mi s ním pomáhal? Jason. Je pravdou, že Annie mi nabídla pomoc, a možná bychom došli na ošetřovnu i rychleji, nicméně stejně jsme ve výsledku museli počkat, než Kazukovi zabere lektvar. Poté jsme se dobelhali na kolej, já se s ním domluvila, že masáž mu poskytnu, až kdyby neustupovaly bolesti a konečně jsem doufala, že se alespoň na pár hodin ztratím za Artairem. Zastavila mě Annie.
Ptala se mě, proč jsem jí chtěla. Stál tam Merovol a Daisy, takže jsem neměla problém mluvit. Zajímalo mě, zda u nich na koleji také zhasínaly svícny. Poté, co odvětila, že oni přece žádné nemají, pokrčila jsem rameny, a prostě odešla. V tu chvíli mě nezajímalo, že už dávno mám být v posteli, potřebovala jsem koupel. Jen, co jsem vlezla do koupelen, prodrala se první dávnou páry, spatřila jsem Artaira v celé jeho kráse. Nechápu, že mu to nevadí, když už ho očumuje pořád ta mořská panna. Takhle tam mohl přijít přece kdokoliv, nejen já. Nicméně, vzhledem k tomu, že předchozí dny byli moc, převlékla jsem se do vesty a sukně, jelikož plavky jsou mi už dávno malé, a skončila šipku do vody. Art se probral.
Deníčku, byť jsem s ním nakonec nic neměla, rozhodně jsme neskončili u líbání. Vlastně z prvu jsem měla blbou náladu, nejen kvůli těm událosem, ale také kvůli tomu, co mi řekla na Valentýna Daisy. Art vypadal dotčeně, ale na místě mi odpřísahal, že s Jul nechodí, a Daisy, že ho stejně nezajímá. Chtěla jsem vědět, jak to mezi námi vlastně je. Shodli jsme se na tom, že nemá cenu to pojmenovávat. Je nám spolu dobře, to ke štěstí stačí. Večer skončil celkem nečekaně. No, večer, bylo asi 7 ráno, když jsem se dostala na kolej. Udělal něco, co bych žádnému jinému neodpustila. Pláchl, až po moc dobrém sledu událostí. Prej příště. Od víkendu, kdy jsme spolu byli uběhly asi tři dny. Je pravdou, že dosud jsem se na naše obvyklé místo nedostavila, ale tak třeba, třeba, když se tam podívám zítra, bude tam. Nemůže mi tu někdo tvrdit, že by byl schopen to nechat až na prázdniny. Ale kdo ví, třeba, je to Art. A to, že já jsem strachy celá bez sebe, zda se zamiluju, nebo ne.
Jsem zvědavá, jak se to vyvine. Teď někdy bychom na hodině OPČM měli konečně probírat Patrona, jsem na to zvědavá. A hlavně na tu dohru s Artem. Nejsem zamilovaná? Bože, jen to ne.