Deníčku,
Adam říká, že bych se měla alespoň vypsat do deníku. Přijde mi to zbytečné, celý svět mi přijde zbytečný, ale když tak přemýšlím, první školní den to vypadalo, že se mi splní veškeré sny. Teda, první školní den, no, letos jsem v 5. ročníku, čeká mě NKÚ. Sice mi to momentálně přijde zbytečné, jako zbytek všeho, co vůbec dýchá, ale k tomu se dostanu později. Malá rada na začátek. Nikdy si nezačínej s lektvarama. Jsou pomalu horší jak alkohol, až na to, že mají utlumující účinky. Možná bych měla dojít za Alertem, poradit se. Rozhodně nemůžu za tím pablbem Archerem. Stop. Co to plácám? Promiň deníčku, tohle má být první den mého pátého ročníku. Tak jdeme na to.
Ráno jsem se probudila v pokoji v Kotli, jak ještě nevíš, s Adamem jsem se po návratu, vlastně i s Gianem, stihla pohádat, naštvat a zase usmířit, nicméně na kolaudovací akci jsem se vážně necítila, hlavně teda kvůli Gianovi. Tak jsem jen na chvíli přišla, prohlédla si pořádně loft, a vrátila kamínek, který mi Adam vrazil do ruky. Stejně už za 3 roky, až dostuduju, budu bydlet ve vlastním. No, takže, probudila jsem se v Kotli, rychle pobalila prakticky nevybalené kufry ještě z Ameriky, napsala rychle Royovi, s kterým se uvidím na Halloween. Vlastně neuvidím, neuvidím ho už nikdy.. No, ale nepředbíhejme, probudila jsem se, potkala Vin, šla na vlak a čekala na Adama. Adam mi udělal radost, protože oznámil, že ještě naposled může jet s náma. Tak jsme jeli ve složení já, on a Daisy, později se k nám přidal ještě jakýsi prvák, Tristan, který však skoro v půlce cesty usnul.
Ještě, než jsem si stihla vzít výtisk Denního Věštce, přiletěla sova. Vzhledem si je ta školní podobná té Royově, nebyla jsem si tak úplně jistá v přítmí vlaku, čí je. Po otevření obálky mi však spadla čelist. Teda, odznak mi spadl na zem, hned jsme ho zvedla, ale ten šok. Jsem prefektka! Nefalšovaně, fakt jakože prefektka. No, než jsem si uvědomila, co je vůbec moje povinnost, byli jsme skoro v Prasinkách. Rozloučila jsem se s Adamem, a slíbila mu, že mu hned napíšu, jak se dostanu na pokoj. Chybí mi teď ze všech nejvíc na světě. Jasně, měla bych počítat i Roye, ale ten tu nebude. Už nikdy. ... Přesuňme se zpáky do Prasinek a ke vlaku. Jak tak Tristan spal, probudila jsem ho alespoň částečně, a za jeho remcání jsme došli k loďkám. Asi se bál, protože mě držel v jednu chvíli fakt pevně, a než jsem stihla zase zpátky vyskočit na pevninu, loďky se odrazily od břehu. Takže jsem poprvé jela loďkou. Jo, na tom by se možná nějaké to pozitivum najít dalo. Na protější loďce jsem slyšela známý zvuk dávení se. Chudák, někdo asi má mořskou nemoc. Cesta byla zajímavá, dokonce se vynořilo v jednu chvíli chapadlo, a ten pohled na hrad. K nezaplacení. Burst, který cestoval jako doprovod, mě naštěstí nechal na pokoji, a tak jsem s mírným zpožděním dorazila akorát včas na zařazování a mohla společně s Daisy sledovat, kdo se dostane k nám.
Odvedení na kolej probíhalo vlastně docela v klidu, vidím mezi prváčky několik nadějných budoucích čarodějů, jen snad pár holek se zdálo ještě malými a ustrašenými. Ale časem si zvyknou všichni. Vzhledem k tomu, že se z nějakého důvodu neukázal ani Lucas ani paní profesorka Orwell, požádala jsem Leiu, zda mi nepomůže vymyslet alternativní řešení, kde naše dětičky ubytovat. Po chvíli přiběhla Sarah, která vyčarovala vskutku překrásné stany. Byla jsem ráda, jelikož mezitím jsem pořád musela mluvit, pořád se mě někdo na něco ptal, a mně se přitom táák chtělo spát. První školní den byl super, škoda, že netrvalo ani 10 dní, a všechno šlo do kytek. Teda, kéž by do kytek. K zemi? Do háje. Nechci být sprostá, ale všechno je v pr***i. Doslova.